Aktuality

„Interpret by měl knize sloužit“

„Interpret by měl knize sloužit“

Rozhovory 07/04/2010

30. března 2010
„Vezmu vás na půdu, tam je větší klid. A ještě ke všemu krásně, tam by se dalo bydlet…,“ bere Jiří Ornest do ruky klíče a pak nás spolu s kolegou vede po neskutečně vrzajících dřevěných schodech Divadla Na zábradlí na tamní půdu. Následující řádky jsou nezkráceným přepisem videorozhovoru, jehož část budete moci brzy shlédnout také na našich stránkách.


Jak jste se dostal k audioknihám?
Zřejmě to vzniklo tím, že poměrně úzce spolupracuji s Českým rozhlasem, dokonce ještě s Československým, a asi mě tam pan Černošek (Karel Černošek, jednatel vydavatelství Tympanum – pozn. red.) nebo někdo slyšel a měl pocit, že by to šlo. Tak jsem dostal tuto nabídku od Tympana.

Myslíte si, že vás ovlivnila vaše rodina v tom, že se pohybujete právě v této „branži“? Že by vás ovlivnilo to, v jakém prostředí jste vyrůstal?
Samozřejmě, že také, nějaký ten čtenářský gen určitě mít budu… Ale hlavně mě ovlivnily party… Ke své určité lítosti jsem se nedostal mezi žádné úplné grázly, toho docela lituji, protože si myslím, že je to také zajímavé. Ale poměrně záhy, asi jako šestnáctiletý jsem se dostal mezi pražské surrealisty a ti mi začali „nařizovat“, co mám a co nemám číst. Takže jsem se dostal k takové literatuře, ke které bych se asi normálním způsobem těžko dostával. Takže knihomol jsem opravdu byl a knihy byly mojí druhou největší vášní…

A ta první…?
(skočíme si do řeči) … Neptejte se mě na takovéhle věci (směje se)

Pražští surrealisté, tím myslíte přesně koho?
To byla skupina mladíků, další generace kolem Vratislava Effenbergera, především Prokop Voskovec, Petr Král, Stanislav Dvorský, Martin Stejskal… Doufám, že jsem nikoho neopomněl.

S rozhlasem jste se tedy setkal od útlého věku…
Od útlého ne, myslím, že jsem s ním začal na škole na DAMU. Svoji první rozhlasovou hru jsem dělal u paní režisérky Adamcové. Takže se dá říct, že rozhlas je moje … nejfrekventovanější médium. Je to výborná profese. Z 99 procent a teď už vlastně ze sta dělám opravdu jenom to, co chci dělat. Navíc to má mnoho výhod, například si nemusíte líčit obličej. To je zásadní výhoda rozhlasu…

To jsem se právě chtěla zeptat… Co vás na práci v rozhlase baví nejvíc….
No to je prostě senzace… ! Právě že se nemusíte převlékat, nemusíte si líčit obličej a nemusíte se to učit nazpaměť. I když je dobré si to alespoň jednou přečíst, než to začne člověk točit.

Každá tvorba, ať už divadelní, rozhlasová nebo televizní, má svá specifika. Ta rozhlasová jste už zmínil. Jaký je podle vás rozdíl mezi knihou jako takovou a audioknihou?
Tak tohle je dobrá otázka (směje se). To je otázka interpretace. Konzultoval jsem to s lidmi, kterým důvěřuji, a oni říkají, že pro poslech knihy je důležité, aby člověk, který ji načítá, to moc neprožíval. Aby to nebylo příliš expresivní… To je otázka, protože někdy vás to čtení tak baví a je to tak dobře napsané, že se člověk neubrání jisté hravosti a nadsázce, ale měla by se najít správná míra. Abyste čtenáři vyloženě moc necpal svoji představu, protože nejhezčí na čtení knih je vlastní fantazie.

Takže si nemyslíte, že by interpretace toho, kdo knihu čte, dílo posunula někam jinam?
Samozřejmě, že je to vždycky osobní náhled, protože pokud člověk má nějaký názor, tak ten se tam chtě nechtě projeví. Ale je třeba našlapovat opatrně, aby se čtená kniha neprotrhla…

Máte nějaký tip na to, jak tohoto stavu dosáhnout? Jak Vy sám si udržujete určitý odstup?
Upřímně, takhle o tom nikdy nepřemýšlím. To bych se zbláznil. Ale myslím si, že pokud člověk není od boha tak nadaný, že nemusí vůbec trénovat, tak je podle mě nejdůležitější praxe. Takže má-li se tam něco ozvat osobního, tak je to pocit z knihy nebo vztah ke knize, ale nemá se kniha ani vylepšovat ani reinterpretovat, ale má se jí sloužit. Je to asi blbé, ale knize se má sloužit.

Takže v prvé řadě kniha…
No to je jasné! Vždyť je to autor… Jinak kdo chce vehementně vyjádřit svoje názory, ať si napíše knihu sám. A nezneužívá k tomu cizí nápady.

Podle čeho si vybíráte to, co budete načítat? Hraje v tom roli autor, žánr nebo dílo samotné?
S výběrem to není tak žhavé. Prostě dostávám nabídky a buď je přijímám, nebo odmítám. Ale protože za ta léta, co člověk straší na světě, tak – je to možná zpupné, si to myslet -, ale lidé už trochu vědí, co mě baví… Prostě z rádia poslední dobou nedostávám žádnou nabídku, kterou bych musel odmítnout. Fakt se mi to nestalo, to je pozoruhodné a potěšitelné.


„JISTÁ ŽIVOTNÍ KRÉDA MÁM Z ALENKY“

Čte se vám raději samotnému nebo s dalšími interprety?
To záleží. Většinou to člověk čte sám, ale četl jsem pro Český rozhlas 3-Vltava Má matka kuráž s paní Květou Fialovou. A ta mi teda nepřekážela (směje se). A já jí, doufám, také ne…

Které z děl, která jste načítal pro vydavatelství Tympanum, se Vám načítalo nejlépe a máte na něj nejhezčí vzpomínky?
Alenka v kraji divů, jednoznačně! Mám k ní určitý sentimentální vztah. Na Alenku jsem padnul ještě jako hošík, někdy v patnácti letech, ještě v překladu Josefa Císaře, což je překlad ze sedmačtyřicátého roku, tuším. Jistá životní kréda mám z Alenky. Jedna z nejhezčích scén je třeba tak, jak potrhlá čajová společnost, Kloboučník, Plch a Zajíc, tuším, s Alenkou u stolu pijí čaj a někdo z nich, myslím, že Kloboučník, vykládá pohádku o zemi, ve které všechna slova začínají na em. A Alenka se zeptá, proč zrovna na em, a Kloboučník odpoví „A proč ne?“ (směje se)
Tak tímhle se v jistých situacích řídím. A vůbec tam toho je mraky…

Viděl jste už nové zpracování, které se teď dostalo do kin? Láká vás to vůbec?
Ne… Nechci se o tom ani šířit... Jediné zpracování Alenky, které jsem viděl a které za něco stojí, je Něco z Alenky od Švankmajera.

Vaše poslední dílo, které jste pro vydavatelství Tympanum dělal, byla Cesta od Cormaca McCarthyho…
No, to bylo tedy sousto, musím říct… To je snad nejdelší, co Tympanum dělalo, pro jednoho člověka. Nahrávka má pomalu sedm hodin.

Je to její délka, co z této audionahrávky dělá „sousto“?
To ne …. Tato kniha se lépe čte než čte nahlas, protože využívá principu opakování, jisté monotónnosti, což při četbě jako takové nevadí. A navíc, když čtete sám, máte možnost si odpočinout. Naopak v hlasitém a nepřetržitém čtení se skrývá velké nebezpečí, že to začne čtenáře otravovat. Přiznám se, že nevím, jak to dopadlo. Hudbu dělal pan Kofroň, tak doufám, že tomu trochu pomohl.
Byla to nejtěžší četba z toho, co jsem kdy dělal. Ale délka zase takovou roli nehrála. Je to takové podivně monotónní, ubíjející, velmi depresivní vyprávění a jak říkám, nejsem si jist, jak to dopadlo, protože já se na sebe nedívám ani se zpětně neposlouchám, akorát po sobě čtu, když něco napíšu. Tam se ještě dají udělat případné potřebné korektury, ale u toho, co člověk namluví, se už žádné korektury neudělají, to raději přenechám jiným. Ale jinak je Cesta hned druhá v prodeji, to je krásné! Díval jsem se na vaše webové stránky a hned za Duškem (Čtyři dohody, Don Miguel Ruiz, čte Jaroslav Dušek – pozn. red.) je Cesta!

Kterou knihu máte rád a kterou byste si chtěl načíst?
No těch je! Mraky! Jednu mám, už jsem se o ní dokonce někde zmiňoval, nevím, jestli panu Černoškovi nebo v Rádiu (Český rozhlas – pozn. red.) … Houllebecq, Rozšíření bitevního pole. To je nádherná kniha. Takové Kdo chytá v žitě pro dnešní třicátníky... To bych si zkusil. Nebo bych byl rád, kdyby to vůbec někdo načetl.

Co podle vás audiokniha dovede svým čtenářům předat víc než kniha klasická?
K mému údivu mi hodně přátel říkalo, mezi nimi i Honza Kraus, což jsem tedy nečekal, že nemají čas číst knížky, protože jsou pracovně hodně vytížení. A protože podnikají dlouhé cesty automobilem, nesmírně by přivítali, kdyby vycházelo víc těchto knih. A tam právě padla zmínka, že není moc dobré, když je četba příliš hysterická, že by se také mohlo nabourat…. Je dobré, když se kniha přečte po smyslu a s důrazem na předložky. Takže myslím, že tento smysl to má, a to nemluvím o smyslu zásadním, a sice pro lidi, kteří si knížku přečíst nemohou. Údajně v Americe je to ohromně rozšířený byznys, hlavně na benzinových pumpách: Zeptají se vás, jak dlouho pojedete, a podle toho vám „vrznou“ román, třeba na tři hodiny. A vy ho pak zase na pumpě v cíli vrátíte. Fakt to tam takhle je a ohromně to frčí... Tak tady zatím nic, ale oni se rozhoupou…

Myslíte?
Určitě! (směje se)


DIVADLO A SLOŽENKY

Máte rád básně?
No, těžko je můžu mít nerad…. Měli jsme jednoho v rodině a tomu člověk neuteče… (český básník Jiří Orten byl Ornestův strýc – pozn. red.). Básně… Už je tolik nečtu… (přemýšlí) Nechci někomu křivdit, ale …. Víte, po Ortenovi pak přišel Breton, Eliard, Apollinaire… To prostě jiný svět! Pamatuji doby, kdy básně vycházely třeba ve dvaceti tisícovém nákladu! Dneska jich vydáte tři sta a pak se to prodává v Levných knihách za sedm padesát… To ne, za osm! Padesátníky už nejsou … (směje se) Je to trošku smutné, ale myslím si, že se básně píší pořád dál, že pořád jsou lidé, kteří je čtou. Ale je jich nějak málo. Vždyť si pamatuji, že na básničky se stály fronty! Tak ono nic jiného nebylo, že jo, ale …

V čem si myslíte to je? Proč je to dneska jiné?
Internet! Pro mě jednoznačně internet. Určitě se tam píší básně, které nikdy nikde nevyjdou … Jsem přesvědčen, že na internetu určitě létá poezie, ale už to tak nesleduji. Nebo se poezie přesunuje někam jinam, to jsou na mě příliš složité úvahy, nevím … Teď jsem třeba objevil Kabeše. Našel jsem ho, když jsem teď uklízel knihovnu, protože tam je strašného prachu, jak to tam jen leží a nikdo to nečte… Našel jsem tam Kabeše a jeho Těžítka, myslím, že se to tak jmenuje. To jsou nádherné věci, které člověk zapomněl. A tak si je takto asi budu oživovat..

Psal jste poezii i Vy sám?
No samozřejmě… Nakonec jsem s tím přestal, konkurence je veliká... (čtverácky se usmívá) Ale píšu texty k písničkám, to mě baví a dělám to dodnes!

Umění v nejširším slova smyslu… Co Vám dává a co Vám bere?
Umění nevím. Ale profese, kterou jsem si vybral, musím říct, že mi přinesla poměrně pohodlný život. Je to spíše shoda okolností. … (přemýšlí) A je to opravdu velká a šťastná náhoda, že jsem se tím uživil a uživím se tím dodnes. Když po ´89 přijel můj kamarád, který utekl v ´67 a celý život žil ve světě a poslední desetiletí žije v Paříži, tak jeho první otázka byla, jestli pořád ještě dělám divadlo. Jo, dělám, řekl jsem. Proč?
A on říká: No, nebude to lehký..
Jak to myslíš, ptám se ho a on odpoví: Víš, jaká je třeba nezaměstnanost mezi herci v Anglii?
No nevím, říkám …
Devadesát devět procent…
Tak to pokládám za zázrak, že si tímhle vůbec vydělám na složenky.

Takže byste neměnil?
Ne, proč? Já nic jiného neumím. A kdo ví, jestli vůbec umím tohle… (směje se)


Za čas, prostor a kameramanskou asistenci svého kolegy Ondřeje Fučíka děkuje
Kateřina Komorádová


Poznámka z natáčení:
Půdu má Divadlo Na zábradlí skutečně výstavní: celou ve dřevě, s ochozem a střešními okny, odkud toho rána vklouzávaly do místnosti paprsky nesmělého jarního slunce a odkud v zimě asi dost táhne. I tak by z toho ale byl hezký byt. „A měl byste to blízko do práce…,“ glosuje kolega úvodní poznámku Jiřího Ornesta. Jestli je bydlení několik schodů nad pracovištěm výhoda, nebo nevýhoda, nechť si každý čtenář zhodnotí sám…

Hledání

Benefiční audiokniha >

Benefiční audiokniha

Oblíbení interpreti >

Ladislav Mrkvička Zdena Hadrbolcová Dan Brown Miloš Urban

Výběr z fotografií

Hra o trůny

Nejprodávanější titul >
Hra o trůny
George R. R. Martin
čte František Dočkal

Odkazy
Audioknihy.net >
iliteratura - O literatuře ve světě a doma >
Projekt Rosteme s knihou >
ZenaVAute.cz - internetový magazín pro ženy za volantem >
Svět literatury >
Dětská tisková agentura >
Literární.cz - Server s českou literaturou >
Vaše literatura - literatura pro všechny >
Knihkupectví Svět dětské fantazie >
Nakladatelství a knihkupectví PASEKA >
Aletheia >

Komunita
Facebook >
Twitter >
RSS >
Newsletter >
Klub >