Aktuality

„Audiokniha teče jako řeka. A je to příjemné…“

„Audiokniha teče jako řeka. A je to příjemné…“

Rozhovory 09/04/2010

30. března 2010
Všechny tři jsme se sešly v pražském Divadle Viola - režisérka Hana Kofránková a herečka Bára Hrzánová měly právě po první veřejné generálce nového pořadu romských příběhů a písniček Šunen Romale – Poslyšte, Romové. Společnost nám tak zpočátku dělala také Jana Boušková a hudebník Mário Biháry, oba účastníci nového písničkového pořadu. Následující řádky jsou nezkráceným přepisem videorozhovoru, jehož část budete moci brzy shlédnout také na našich stránkách.


Vás obě spojuje rozhlas, proto bych začala právě jím.
Paní Kofránková, vaším prvním režijním počinem byla poezie. Pamatujete si, co přesně to bylo?
A víte, že jo? Do Rozhlasu (Českého rozhlasu – pozn. red.) jsem přišla jako asistentka, abych se všechno naučila a odkoukala od kolegů. Ale moje první samostatná práce , to se asi nedá zapomenout, byla skutečně poezie. Byla to báseň paní Otradovicové, recitovala ji Jana Andresíková. Byla to vánoční báseň, naživo do toho na flétnu hrál Štěpán Žilka a ještě jsem k tomu měla natočenou pětiminutovku poezie s Bořivojem Navrátilem. A k tomu se vztahuje hezká historka: Když paní, která zve herce na natáčení, zvala poprvé na můj pořad, tak zavolala Bořkovi Navrátilovi. Ta paní byla hrozně milá, ale měla takový naříkavý tón, ona do toho telefonu vždycky tak naříkala... Tak mu zavolala a zanaříkala (naříkavě): Pane Navrátile… Naše paní režisérka Hanička – to byl můj titul – naše paní režisérka Hanička bude poprvé samostatně točit... A on to opravdu nevydržel a reagoval: No to je rána, to je rána! (smích).
A samozřejmě, že jsem nebyla ani za čtyři hodiny hotova, pořád jsem to chtěla ještě vylepšovat a míchat, a tak se stalo, že ta Bořkova pětiminutovka trvala čtyři minuty, dvacet vteřin. A „pětka“ poezie nesmí přesáhnout čtyři a půl minuty, ale já jsem to uspěchala. A když jsem to poslouchala, tenkrát ještě nebyly žádné počítače, ale všechno to bylo na pásek, tak jsem zjistila, že si skáče do pocitů, že básničky jdou moc rychle za sebou, že tam mělo být ne o vteřinu, ne o půl, ale kousíček vteřiny víc, větší pauza. A teď jsem věděla, že je konec, všichni už odešli, seděla jsem tam a říkala jsem si, no, první práce a já jí takhle zvorám, určitě je ten pořad moc rychlý… A šla kolem osoba, které tímto chci vzdát ještě jednou hold, zvukařka Jitka Borkovcová. Ona ten pořad netočila, jenom mě znala a říkala: Co tady takhle sedíš ….?
A já jsem říkala: No, jsem úplně blbá…
A ona: Ale né - to ti to tak vadí?
A já na to: Strašně.
A ona měla jít na oběd, ale místo toho si někde vzala kus pásu a říkala (důrazně): Tak se soustřeď a říkej mi ty pauzy. A teďka pořádně!
A celé to se mnou přetočila, přestože nemusela, svůj oběd zmeškala, pak šla zase za svým kolegou Horčičkou (Jiří Horčička, jeden z nejvýznamnějších režisérů Českého rozhlasu – pozn. red.) utvářet velké umění, ale mně, kandrdasovi, pomohla, a to se nezapomene...
Tak! (slavnostně) Všechno o mé první práci! (směje se)

Paní Borkovcovou jsem také měla tu čest poznat…
Paní Borkovcová je pojem! A to je dobře…

Práce rozhlasové režisérky, stejně jako každá jiná práce s lidským faktorem, v sobě nese určitá rizika. Jaká jsou? Popřípadě jaká jsou ta nejhorší pro vás?
Víte, mně se zdá, že v rádiu je to ještě citlivější než na jevišti, což zní trošku směšně. Jako že si špatně obsadím do typu. Ne špatného herce, to ne! Ale že se netrefím... Ona je to tak niterná záležitost, mikrofon, že ne každému sedí… Jsem tam skoro čtyřicet let a umím to čím dál tím hůř nebo čím dál tím větší mám obavy, že se netrefím.. Teď teprve mi dochází, jak je to důležité.
A rizika? Za totáče bylo riziko, že mi dají třeba natočit nějakou fujtajbl poezii… Ale měla jsem kamarády, literární redaktory, kteří věděli, že Kofránkovou na Taufra netahat, že to je zbytečné. Tak mě takhle chránili…

O DIVADLE – „VĚDĚLA JSEM, ZAČ JE TOHO LOKET…“

Paní Hrzánová, herectví máte v krvi a od mala jste chtěla být cirkusačkou, jak jsem si o vás přečetla. Jak se to ve vás v dětství projevovalo?
Měla jsem problémy ve škole, dost značné… Ale to vlastně ne kvůli tomu komedianství… Byla jsem docela vzorná žákyně kupodivu a pilná a všechno jsem věděla nejlépe…
Hana Kofránková: Bára je nejpilnější…
Bára Hrzánová (směje se) … a všem tu pravdu říkala, jak je to opravdu, a ono to v době Husákovy normalizace nebylo zrovna nejlepší, ač mně bylo do těch sedmi osmi let. A také to bylo tím, že naši učitelé tak na nás koukali, že jsme komedianti, a také nám tak říkali, komedianti… Nebudu se opakovat, ale na rodičovském sdružení soudružka učitelka Kubešová v Českých Budějovicích řekla mojí babičce: Paní Šmídová, víte, já mám smůlu. Já mám buďto cikány, nebo herecké děti...
Takže toto „postižení“ tím, že vyrůstám v hereckých domech, v takzvaném herečáku, jsem měla celou základní školu. Na druhou stranu člověk věděl, zač je toho loket a do čeho jde, že jsem neměla žádné falešné představy o vysněných krásných rolích a krásném poslání, poněvadž jsem v divadle vyrostla a chodila jsem na zkoušky a bydlela jsem v divadle a herci chodili k nám, takže jsem viděla obě strany, i z jeviště i z hlediště i ze zákulisí.. Takže jsem vlastně ani nemohla dělat vůbec nic jiného. (směje se)

Takže herectví pro vás není poslání?
Ne. Ne, je to normální zaměstnání jako každé jiné, akorát že k tomu potřebujete talent. A když ho dostanete, ze shora, od pána boha, tak se pak o něj musíte starat, to je jediné. Ale že by to bylo nějaké poslání … Ale díky tomu talentu a když se na to úplně nevykašlete a jste v té práci poctiví, tak můžete někomu způsobit radost. A to je hrozně moc, víc už není potřeba, myslím v tom hledišti. A to stačí.

Herectví na kameru nebo na živo a na mikrofonu je velký rozdíl, to potvrdila i paní Kofránková. Vám je z těchto dvou věcí bližší co?
Nejradši mám samozřejmě divadlo, protože je to živé setkání s živými lidmi a to mi přijde smysluplné. Když dělám na jevišti blbosti, tak chci mít aspoň odezvu, jestli to teda někoho baví nebo nebaví. A když to někoho baví, tak se na jevišti i ráda umlátím. U mikrofonu to mám moc ráda, je to zkázněné a - Hana má vždycky pravdu - je to opravdu niterná záležitost. A navíc tam potkáte lidi, které normálně nepotkáte, protože se s nimi nepotkáte v angažmá ani třeba v žádném představení! Tak to je ještě takové další navíc pro herce, že se zase vidí a pěkně si zalichotí a budou si dělat srandu z režiséra… Je to hodně příjemné!
A hraní na kameru? Abych vám řekla pravdu, mě to moc nebaví, hrát do skla. Není tam taková sranda a hlavně tam není divák. A všechno ostatní je důležitější než herec, všechno ostatní! A pak, když už konečně přijde váš čas, po tom čekání a čekání a čekání a mám něco zahrát, tak je to takhle do skla (podívá se přímo do kamery) a připadáte si, že jste se zbláznila... Tedy aspoň já mám ten pocit! Takže mám ráda divadlo a rádio, ale kameru ... To už musí být hodně dobří kamarádi, které mám ráda, jako je třeba Juraj Herz, kdy mu naprosto důvěřuji a je mi jedno, co hraji, protože on mě k něčemu potřebuje, tak mu ráda posloužím, a důvěřuji mu, že stojí za tou kamerou a vidí, jestli to není úplný nesmysl. Ale jinak opravdu rádio a divadlo…


HRA PRO MLÁDEŽ A ŠVESTKOVÝ KOLÁČ

Od rozhlasu je to už kousek k audioknihám. Co vás obě na tomto druhu natáčení láká nejvíc?

Hana Kofránková: Hrozně ráda mám četby na pokračování, i jednohlasé, když si herec vezme knihu nebo povídku a odečte tam všechny figury, a je to na jeho inteligenci, aby naznačil plastičnost děje. A na režisérovi je to trochu také (směje se). A nebo polodramatizace, ty mám úplně nejradši, ty se teď točí docela málo… Že už to není četba, ale ještě to není činohra. A to právě dělal geniálně kolega Horčička, to jsou nádherné věci. To může jenom rádio, neznám to z jiného média.
A audioknihy, jak se teď začaly rozvíjet a prý je teď jejich boom, jak někde někdo říkal a psal… Nevím, jestli je to četba pro slepé nebo jestli je to kniha do auta, to se také teď hodně říká … Já bych ale některé věci docela nedoporučovala, protože by to možná bylo riskantní … (usmívá se). Takže mi to připomíná právě tu četbu a to je príma. A hlavně se tam nekrátí. My jsme v Rozhlase vázaní tou fabrikou, že povídka má třicet minut - bum. Samozřejmě, že četby na pokračování jsou po půl hodinách, ale také těch dílů může být tak deset, dvanáct a víc ne. Ale přečíst si krásně, bez ohledu na stopáž celou knihu, to je dost potěšení.

Bára Hrzánová: My, naše rodina neposlouchá audioknížky v autě, tam posloucháme buď rádio nebo muziku, ale když jsme na chalupě, tak nepouštíme televizi, ale rádio a večer, když jdeme všichni spát, tj. kočka, pes, manžel, syn a já, tak si pouštíme právě příběhy. A je tam úplná tma, protože tam nesvítí veřejné osvětlení, a ticho. A vyprávění příběhů jako takových je, myslím si, velmi zásadní věc v lidském životě. A v kultuře vůbec. Jenže bohužel, film dělá kaleidoskop, skládá mozaiku a vytrácí se tah toho příběhu. A když je vám do něj dovoleno vstoupit, tak můžete prožít neuvěřitelné věci a na konci můžete vyjít ne jako jiný člověk, ale takový rozkoukaný v nějakých momentech. A ten příběh prostě ta knížka má a vy můžete – a je to strašně dobrodružné – tedy, když vás režiséři nechají, viď, Hano…? (potutelně se otáčí na Hanu Kofránkovou)

Hana Kofránková: Ano, Báro…. (smějí se)

Bára Hrzánová: … když vás nechají ztvárnit těch dvacet nebo třicet figur, které tam vystupují, tak si ještě užijete … (směje se)

Hana Kofránková: Já jsem říkala, že inteligentní herec umí figury naznačit (zdůrazňuje) … Ne že se v ně proměňuje…. (směje se)

Bára Hrzánová: Ale inteligentní a herec, to se neslučuje, to je přece nesmysl.. Inteligenti nepatří na jeviště … (směje se) Ale právě ten příběh a představa toho, že ho někdo v zešeřelém bytě, večer, pod peřinou bude poslouchat, tak to je ohromné, to mě na tom baví.


Teď jste mi obě trochu nahrály, kdy jsem se chtěla zeptat, jestli ve svém volném čase relaxujete také ve společnosti mluveného slova. Nebo naopak odpočíváte úplně jinak?

Hana Kofránková
: No, musím se přiznat ... Ráda bych řekla, že si pouštím – tedy, svoje nahrávky v žádném případě! …

Bára Hrzánová: Já myslela, že řekneš mě…. (směje se)

Hana Kofránková: … že bych si pouštěla Báru ….? No, to jedině…. (směje se). Ale ne, ne, málo poslouchám a dokonce jsem zjistila, že z nějaké podivné lenosti občas přistanu v křesle a koukám do té bedny…. A nebo televizi poslouchám jako rádio, což už vůbec nechápu, proč dělám. A to jsem na sebe dost naštvaná, protože to žere čas. Ale jo, také se občas trefím do pěkného pořadu, ale málo, no… A pak také s někým poslouchat. Sama si to nepustím, to spíš muziku.
Ty si posloucháš? (obrací se na Báru Hrzánovou)

Bára Hrzánová: Tak teď už je to také horší, protože jak člověk víc a víc pracuje, tak má rád ticho nebo když jedu např. ze zájezdu, tak si pouštím muziku, Zuzanu Navarovou. Jinak si pamatuji, že když jsem byla na gymplu, tak jsem chodila na paní Medřickou na její Kočičí hru - jako gymnazistka jsem si vždycky každý měsíc vystála frontu a pak jsem to viděla ze všech možných stran, z galerie a balkonu a brzo jsem tu hru uměla nazpaměť. A když potom vyšla na desce, tak to bylo něco… Když jsem byla doma sama, tak jsem si zapálila svíčku, zhasla jsem, nalila jsem si griotku, protože Erži Orbánová pije griotku, a tak jsem se během „představení“ zlískala s paní Medřickou a s tou griotkou... (směje se) To byly tak krásné večery, na to nikdy nezapomenu…

Hana Kofránková: Chtěla bys ji někdy hrát?

Bára Hrzánová: Ne …

Hana Kofránková: Nechtěla?

Bára Hrzánová: Ne, nechtěla bych to hrát. To patří k paní Medřické…

Hana Kofránková: Já vím…

Bára Hrzánová: … Nenene, to ať už hraje generace, která to nezažila na jevišti s Danou Medřickou …

Hana Kofránková: To je pravda…

Bára Hrzánová: Pro nás nebo aspoň pro mě už všechny ostatní Erži Orbánové neexistují, protože to je prostě Dana Medřická a mně to stačí, bohatě, bohatě. To ať hraje můj Tonda… (smějí se)
Takže to si vzpomínám, to bylo nádherné… No a v létě, jak říkám, na usnutí nebo večer, když se vrátíme z přírody nebo z kol a jsme urvaní, tak si dáme pivo, sedneme si a posloucháme rádio.

Hana Kofránková: Je to zajímavé, jak ten rozhlas slyší na rituály. Mám přesně takovou vzpomínku, když jsem byla dítě a ještě se chodilo v sobotu do školy – Báro (směrem k Báře Hrzánové), tak je to dávno!...

Bára Hrzánová: Proto jsi také nejchytřejší... (směje se)

Hana Kofránková: Že jsem chodila do školy i v sobotu! (směje se) Byla kratší, takže jsem přišla už v poledne. Naše matka každou sobotu upekla švestkový koláč, takový ten samá švestka a málo těsta a to krásně vonělo a bylo to děsně dobré! A byla hra pro mládež. A já mám spojené hry pro mládež v sobotu odpoledne se švestkovým koláčem a pak s neuvěřitelně… - a teď budu vypadat jako dement, ale už jsem řekla, že jsem chodila do školy … No, je to zvláštní, ale pro mě ten nejsympatičtější kluk v klukovských hrách se jmenoval Jiřina Jirásková …. A mně to vlastně nevadilo… Tak ti nevím (k Báře Hrzánové, která se pochichotává), jak je to s tou inteligencí, člověče …. Já jsem totiž vůbec nepřipustila, že Jiřina umí dělat malé kluky….

Bára Hrzánová: (na oko vážně) Ne, to je velmi jednoduché…. Láska je slepá, víš… ? (smějí se)

Hana Kofránková: Takže jsem byla zamilovaná do kluka Jiřina Jirásková…


„FILM NÁS NEOVLIVNIL“

V čem je natáčení audioknihy jiné než natáčení rozhlasové hry? Jak z pozice režisérské, tak herecké. Jestli je tedy vůbec jiné….

Hana Kofránková
: Pro mě je zásadní rozdíl, že nemusím hlídat stopáž. Že se nemusím nad každou větou rozmýšlet, jestli ji musíme vyškrtnout, abychom se vešli. Není to ta „fabrika“, je tam jistá vůle. A také když vím, že posluchač bude poslouchat třeba takovýhle úsek, tak se to musí nějak budovat, určitá linka příběhu. Kdežto u audioknih je podivná vůle, tady to teče jako řeka a to je vlastně velmi příjemné. A jinak je to dost podobné.

Bára Hrzánová: No, někdy, když vidím lán textu před sebou, těch stránek, tak chytnu takovou paniku: No kdo to bude, pro kristapána, poslouchat…? Takovou dobu jednoho člověka…? Tak pak vymýšlím to hlasové ozvláštnění, které se mi potom stejně zakáže… (potutelně se usmívá). Tohle mám jako vnitřní nepokoj, takový panický strach, jestli už toho není moc…

Hana Kofránková: A znáš nějakého živého posluchače audioknih?

Bára Hrzánová: Náš Tonda poslouchá. Tonda poslouchá, Mário poslouchá - Mário Biháry je nevidomý, Tonda je vidomý, my také někdy posloucháme, třeba Pána prstenů posloucháme, všichni celá rodina, ne samozřejmě v tahu, ale po kapitolách. Máme svoje oblíbené kapitoly a oproti filmu jsme rádi, že tam jsou postavy, které ve filmu nejsou - jako třeba Tom Bombandil, a to je zrovna pasáž, kterou máme nejradši, s tou Zlatěnkou, tak jsme rádi, že to v té knížce je.

Pro vydavatelství Tympanum jste spolu v roce 2007 natočily příběh Karlík a továrna na čokoládu. Dva roky před tím vzniknul podle tohoto příběhu film. Ovlivnilo vás to nějak při tvorbě?

Hana Kofránková
: Řeknu asi něco podivného… Mně se ten film nelíbí, je mi protivný... (přemýšlí) Depp je prostě jiný… Ten člověk… jak on se jmenuje…

Bára Hrzánová: (zazpívá): Willy Wonka…

Hana Kofránková: Ano, Willy Wonka! Děkuji ti, Báro…

Bára Hrzánová: Nemáš zač, Hano… (obě žertují)

Hana Kofránková: Pan Willy Wonka je prostě staříček se zvláštním chováním ve zvláštním oblečení… Depp je magický, ale úplně jinak. A některé doslovnosti … No, proto mám tak ráda rádio - věci se mohou nějak říct a popsat a pak si je každý nějak představuje. A některé ty doslovnosti předvedené ve hmotě… Mně se to nelíbilo. Takže já jsem ovlivněná nebyla a tečka. Tys byla nějak ovlivněná? (otáčí se k Báře Hrzánové)

Bára Hrzánová: Ne, protože knížka je úplně jinačí než ten film a má úplně jiného ducha a úplně jiné vyprávění, než je ve filmu. Film je krásný, efektní, ale je jiný. Už jenom ti malí lidi, jak jsou všichni stejní … to není pravda! Protože v tu chvíli to ztrácí tajemství, že tady jsou ti skřítci, jak se jmenují, no, já si za chvíli vzpomenu … Tak jsou…

Hana Kofránková: Umpa-Lumpové! Tak je to jedna jedna… (směje se)

Bára Hrzánová: Umpa-Lumpové! Díky. V knize jsou oblečeni v jeleních kůžích a děti chodí nahatý a každý je jiný a mají svůj život a svůj kmen a mají tak rádi kávové boby a tak špatně je tam shání... To není jeden naprogramovaný, ošklivý, divný skřet…. To jsou vlastně takoví malí hobiti! Žijí si svůj vlastní život, akorát jsou malí, a mají daleko bohatší život než dětské figury, co tam jsou, kromě Karlíka. Jsou daleko zábavnější a milejší. A i to, jak mají ty svoje písničky a jak se radují, jak ty dětičky pěkně naletěly a jak je tam pěkně „smažej“... Jenže oni mohou být škodolibí, protože mají hloubku! Kdežto v tom filmu to je takový zlý, divný, do umělé hmoty navlečený skřet a je to divné. A stejně tak ten Depp. Já se nebudu rouhat, většina ho miluje, ale já v podstatě ….. Já dost špatně snáším Deppa na plátně.(na oko pateticky)

Hana Kofránková: Tak to je Deppka. (smějí se)

Bára Hrzánová: To je Deppka… Ale fakt, opravdu, hrubě se mi nelíbí, jak hraje cokoliv. Ale je nás asi málo, myslím… (směje se) Ale to říkám jenom proto, že mi to ulehčilo práci na vyprávění.

Hana Kofránková: Bára si velmi pečlivě rozkreslila, kolik je tam dětí, každé to dítě má dva rodiče a Karlík má k tomu ještě dvě babičky a dva dědečky. A každému z nich dala trošku jinou hlasovou šarži. A já jsem nechápala, jak je to možné… Ona se třeba vracela a říkala mi: Nenene! To byl ten druhý dědeček, já jsem ji je teďka popletla….
A já na to: To nikdo nemůže sledovat… Ses zbláznila nebo co..!
A zase: Nene, to musí být pořádně…!

Bára Hrzánová: (směje se)

Hana Kofránková: A občas jsem jí říkala: No, tak to už je trochu moc ….
A ona na to: Hanko... Proč jsi mě teda obsadila? Já nic jiného neumím…?
Tak jsem jí říkala: No tak dobře, tak jsi hlasový klaun, no …
Hezky jsme se domluvily… (usmívá se)

Bára Hrzánová: Měla jsem to vymyšlené a jednotlivé postavy pojmenované. Někdo byl Kemr, to byl ten hlavní dědeček, tak to jsem hrála pana Kemra, pak jsem tam myslím měla pana Högra …

Hana Kofránková: ... ona dost krade, Bára … (směje se)

Bára Hrzánová: … měla jsem tam různé herce, abych si hned řekla: Jo, tak tohle bude starý pan Štěpánek.. Takže takhle jsem je měla pojmenované. A Hana mi v tom dělala nepořádek. (usmívá se) A já to přitom měla odzkoušené na synovi, přes léto, když jsme leželi na sluníčku, na zahradě a já zkoušela, jestli to na toho Tondu funguje, jestli to ještě vůbec baví…

Hana Kofránková: Takže on to vlastně režíroval Tonda… (smějí se) Teď mi to došlo…. Tu hrubou verzi… A říkal ti: Tak tohle už ne, Baruno…

Bára Hrzánová: No, říkal mi: Tady se už v tom ztrácím, Baruno…


LIDI, KTEŘÍ SE MAJÍ RÁDI, SE MAJÍ POTKÁVAT“

Je nějaká kniha, která vás obě oslovila a kterou byste spolu chtěly natočit?

(obě dlouze přemýšlí)
Hana Kofránková: Chtěly bysme spolu něco natočit?

Bára Hrzánová: Já s Hanou natočím cokoliv. (směje se)

Hana Kofránková: No, my jsme teď zavaleny rómskými tématy, tak možná že by bylo zajímavé natočit nějaké rómské příběhy… Teď jsme udělaly kaskádu příběhů, písniček, vtipů, básniček rómských autorů a Bára má pro tuhle skupinu obyvatel zvláštní cit…

Bára Hrzánová: No, protože přece „já mám tu smůlu, paní Šmídová, buď to cikány nebo herecké děti….“ To je celý můj život…

Hana Kofránková: Takže teď jsme ve finále s touto prací. To mě nenapadlo, ale možná, že by nebylo špatné to takto zachytit…


A já na to hned naváži: Právě jste přišly z první veřejné generálky vašeho pořadu Šunen Romale – Poslyšte, Romové. Proč jste si vybraly zrovna toto téma?

Hana Kofránková: Tak na to máme několik vysvětlení. Já vždycky alibisticky říkám, že to napadlo Báru a mě si najala (obě se usmívají). Ale tak to samozřejmě úplně není … Protože Bára, to si řekni sama … (obrací se na Báru Hrzánovou). Já k tomu mám vztah, protože jsem se znala s Milenou Hübschmannovou, což je zakladatelka romistiky, žena která pro Romy udělala neuvěřitelně mnoho a uměla o tom krásně vykládat. Na tom jsme se dost sblížily a ona mi některé věci ještě dovysvětlila. Takže jsem začala číst, co ona posbírala nebo natočila, většinou jako mluvenou poezii. Oni Romové nevěděli, že se to dá zapisovat. Ona objevila Teru Fabiánovou, rómskou básnířku, tak, že se s ní kamarádila a ona vždycky, když jela za synem, myslím, že v té době zrovna seděl, tak jí v autě říkala takové věci. A Milena se jí ptala: Co to říkáš?
To mě tak zrovna napadá…
Tak to zapisuj!
A jsou to neuvěřitelně krásné texty… Takže když s tím Bára přišla, tak jsem říkala: Jojojo, vím, kam sáhnout, plus mínus… Také je to představení věnované Mileně, tak trošku… Nemluví se tam o ní, ale je to pro ni…

Bára Hrzánová: Ale je tam, no …

Hana Kofránková: Je tam.. A ty teď řekni to svoje ….

Bára Hrzánová (směje se): No, ono to nikoho nenapadlo, už to tady bylo. Akorát to teď spadlo. Potkává se tam spousta příběhů a spousta i našich osudů. Jednak moje cikánská minulost v Českých Budějovicích, kdy jsme se kamarádili a já měla cikánské spolužáky a vždycky jsem byla cikánskou menšinou chráněná, protože jsem také byla menšina…

Hana Kofránková: Tys jim psala úkoly…

Bára Hrzánová: Psala jsem úkoly, dostala jsem svačinu a oni mě za to nebili a já zase na ně dávala bacha a tak jsme se vzájemně podporovali. A pak jsem potkala Zuzku Navarovou, ta mě seznámila s Věrou Bílou a do kapely Koa tenkrát po Ivanu Gutiérrezovi nastoupil Mário Biháry. S Janou Bouškovou jsem tehdy hrála v Národním divadle a dlouho jsme spolu dlouho hrály Edith Piaf Smrt v růžovém a v Divadle v Řeznické. A najednou Zuzana odešla, s Máriem jsme se viděli čím dál tím míň, s Janou Bouškovou také, tak jsem si řekla, že lidi, kteří se mají rádi, se mají potkávat. A protože jsme teď pořád v pracovním běhu, tak se nejlépe potkáme při práci. Takže se všechny příběhy spojily dohromady, Jana, Mário, paní Hübschmannová, Zuzka Navarová a zase jsme všichni takhle pěkně pohromadě, zase zpátky… Protože Zuzka se zase kamarádila s paní Hübschmannovou… Je to tak hezky „obšancované“ ze všech stran, je to pokryté. Tam není skulina.

Hana Kofránková: Nevím, scénář mohl být třeba trochu jiný, nedaly jsme tam některá témata, která jsou typická.. Tam vlastně není žádná velká erotika. A přitom některé pohádky jsou hodně erotické…

Bára Hrzánová: No vidíš to …. Ale to jsi ještě vybírala ty…

Hana Kofránková: Já vím, já jsem děsný puritán… (smějí se) Ale co ty víš, třeba uděláme přídavek… Co ale z toho dneška můžu říct, jak jsem je tak viděla vystupovat před lidmi, ve světlech, s muzikou a v kostýmech.. Jsou to prostě lidi, kteří jsou spolu rádi na jevišti. A to je vjem, který je už sám od sebe energeticky silný a velmi příjemný…

Za čas a prostor děkuje
Kateřina Komorádová


Poznámka z natáčení:
„Kdo chce čaj? Chce někdo ochutnat můj výborný zelený čaj?“ rozhlíží se Jana Boušková po kavárně v Divadle Viola držíc v ruce termosku se svým proslaveným zeleným čajem. Na ten mě utáhnou vždy a všude; nechám se zlákat a spolu s paní Kofránkovou přistrčím i svůj hrneček, jehož obsah pak popíjím po celou dobu rozhovoru. Byl fakt výborný, i když, jak jsem se od paní Bouškové dozvěděla, to vlastně zelený čaj nebyl – „Citrónová tráva, ale chutná jako zelený čaj...“
Trochu mi to připomnělo život: Ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá, ale někdy to vůbec nevadí; spíš naopak...

Hledání

Benefiční audiokniha >

Benefiční audiokniha

Oblíbení interpreti >

Josef Abrhám Josef Somr Raymond Chandler Marek Eben Anna Hrnečková

Výběr z fotografií

Hra o trůny

Nejprodávanější titul >
Hra o trůny
George R. R. Martin
čte František Dočkal

Odkazy
Audioknihy.net >
iliteratura - O literatuře ve světě a doma >
Projekt Rosteme s knihou >
ZenaVAute.cz - internetový magazín pro ženy za volantem >
Svět literatury >
Dětská tisková agentura >
Literární.cz - Server s českou literaturou >
Vaše literatura - literatura pro všechny >
Knihkupectví Svět dětské fantazie >
Nakladatelství a knihkupectví PASEKA >
Aletheia >

Komunita
Facebook >
Twitter >
RSS >
Newsletter >
Klub >