Aktuality

Dostat se do příběhu přes uši

Dostat se do příběhu přes uši

Rozhovory 22/04/2010

8. dubna 2010
„Tak ještě jednou … Pojď, pojď… To dáš…,“ povzbuzuje režisér Petr Mančal od mixážního pultu přes tzv. kecátko Jaroslava Rudiše. Ten sedí za sklem, při čtení živě gestikuluje, vlastně svůj literární debut tak trochu vypráví, hlasem i rukama, a to zas a znovu, jednu větu třeba pětkrát za sebou. Výsledek pak ale stojí za to. Následující řádky jsou nezkráceným přepisem videorozhovoru, jehož část budete moci brzy shlédnout také na našich stránkách.

Máš za sebou druhý natáčecí den své knihy Nebe pod Berlínem. Jaké z toho máš pocity?
Jsem trošku unavený, což možná zní legračně. Ale je pravda, že čteme každý den několik hodin a někdy se tady peru s větami, které nedokážu přečíst úplně přesně, jak by si pan režisér představoval, a já jsem za to rád, že na to takhle dohlíží. Navíc mám spoustu řečových vad, třeba „l“, takže nedokážu správně vyslovit slova jako „láska“ nebo „líbat“. A pak mám také problém se „s“, takže takové „S-Bahn“, „smrt“ … A to mám maminku logopedku…. Bojuji i s těmito vadami, takže to bude velmi autentická a syrová verze. A nakonec jsem rád, že to čtu já. Nejdřív jsem nechtěl, chtěl jsem, aby to četl nějaký profesionální herec, ale byl jsem přemluven nakladatelem Jáchymem Dvořákem z Labyrintu (knižní vydavatelství, které vydalo knihu Nebe pod Berlínem – pozn. red.) a Kájou Černoškem z Tympana, že by bylo dobré, kdybych to načetl sám, že je to knížka, která ke mně patří. Což asi patří – je to moje první kniha, napsal jsem ji v roce 2002 a jsem zas a znova překvapený, jakým si žije vlastním životem.
A také mi přijde fajn, když si ji někdo bere s sebou do Berlína, když tam jede studovat, nebo když ji někomu dá, kdo tam žije. Že se ze všech mých knížek asi nejdéle prodává, asi to tak bude, má svůj život, překládá se, letos vyjde švédsky a bulharsky a příští rok snad italsky, což by mě nikdy nenapadlo, že se to bude takhle šířit Evropou. A jsem moc rád, že i Berlín je tady tak populární. Mám ho moc rád a rád se tam vracím a vůbec Německo mám rád a rád se tam vracím. A to jsem také netušil, že Češi mají v sobě takovou touhu po Berlíně, tak velkou. A že tahle knížka, tohle moje vyprávění o útěku třicetiletého zkrachovalého učitele do Berlína, oslovila tolik lidí. Což mě těší…

Se svými knihami jsi už zažil hodně autorských čtení. O co je to jiné - jestli to je vůbec jiné - číst vlastní knihu na mikrofon a číst ji před posluchači veřejně?
Nemám tady ty lidi! Je tady pan režisér (usmívá se), pan zvukař, pak nakladatel, občas se tady někdo zastaví, ale je pravda, že každé čtení bylo trochu jiné! A velkou roli v tom hraje to, kde se odehrává a jaké tam je publikum. S touhle knížkou jsem zažil hodně divokých čtení. Například v Berlíně, když vyšla německy, tak moje nakladatelství uspořádalo mejdan nebo release-party té knihy, říkali tomu Buchlaunch nebo tak nějak legračně. A to čtení se konalo v bunkru v Berlíně z doby Třetí říše, což byla velmi stísněná, šedivá místnost s nízkým stropem a ještě s bílými nacistickými nápisy na stěnách, kolem duněly vlaky metra, což bylo velmi příznačné, a já tam byl spolu s kytaristou Petrem Kružíkem, který také pro tuto audioknížku natáčí hudbu, a jsem moc rád, že jsme se zase jako U-Bahn dali na tomhle projektu dohromady.
Takže jsme tam vystoupili jako U-Bahn, já jsem tam četl a křičel a zpíval, i když vlastně nezpíval, protože já zpívat moc neumím, takže jsem křičel a Petr Kružík do toho velmi nervně hrál na kytaru a bylo to strašně nahlas. Lidé v prvních řadách si zacpávali uši. To byl neskutečný mejdan, bylo tam asi sto lidí, kteří přišli na hodinové čtení z Nebe pod Berlínem, a na to nikdy nezapomenu. A ještě jedno čtení si pamatuji, to bylo ve Stuttgartu přímo na nástupišti metra, kam si nás pozvali, a kolem nás jezdily vlaky a muselo to být ještě víc nahlas, abysme je všechny překřičeli. A ti strojvedoucí, to si pamatuji – oni jsou vlastně hrdinové té knížky! (bere do ruky Nebe pod Berlínem) – na nás troubili… To byl také docela zážitek…. A pak tam také byla parta českých bezdomovců, kteří, když nejezdily vlaky, dělali bordel a řekli, že přestanou dělat bordel, když jim dáme peníze nebo pivo….

Máš opravdu nezapomenutelné zážitky…
Opravdu jsem s touto knížkou měl – a to nepřeženu – přes dvě stě čtení... Mám ji v krvi, některé kapitoly znám nazpaměť, ale ani to mi nepomohlo při soustředěném čtení tady, kdy jsme některé věty museli natáčet ještě jednou. Navíc kvůli těm jazykovým vadám, což se s tím nic nenadělá… Takže to je velmi autenticky načtená kniha. (na oko vážně)

„V NĚMECKU VYCHÁZÍ AUDIOKNIHA PARALELNĚ S JEJÍ TIŠTĚNOU VERZÍ“

Původně jsi tedy chtěl, aby Nebe pod Berlínem načetl profesionální herec. Naťuknul jsi tedy otázku interpretace díla… Vydavatelství Tympanum vydalo v roce 2007 tvůj román Potichu, který načetl Richard Krajčo. Myslíš si, že interpret dovede posunout celý příběh do úplně jiné roviny?
Určitě, hodně záleží na tom, kdo to čte. A nechávám tomu docela volnou ruku, když se mě někdo zeptá, že by si z toho chtěl něco udělat, vzít nebo zpracovat… Zajímá mě, jak to pak vyzní, jak se příběh posune dál. Takže jsem byl velmi spokojený s tím, jak Richard Krajčo Potichu načetl, a myslím si, že tomu skutečně dal jistou rockerskost a zároveň melancholii, kterou, si myslím, ta kniha v sobě má. Možná to je vůbec nejsmutnější ze všech mých příběhů. Vlastně mi přijde, že všechny mé knihy spojuje motiv hledání a lehkého smutku, ale doufám, že vedle té spousty sebevražd, jako je například v Nebe pod Berlínem, je tam i nějaký vtip, nadhled a radost. Nevím, co tomu dám já jako autor, to posoudí posluchači nebo čtenáři, ale jsem zvědavý, co tomu budou říkat, až budou na vašich stránkách o tom diskutovat, jestli o tom budou diskutovat, doufám, že se jim to bude líbit. Ale je fakt, že hodně chodím na čtení jiných autorů, protože jsem na to zvyklý z Německa, kde je to běžná věc. Tady u nás se to zatím ještě učíme chodit na literární čtení a my, autoři, se učíme číst… A mě baví slyšet příběh tak, jak ho autor napsal.
Třeba jsem viděl čtení v Německu, kde si mysleli, že neumím německy, což já umím, a čtu ze svých knih německy. Takže několikrát najali nějakého německého herce a četli z Grandhotelu nebo z Nebe pod Berlínem a on to četl úplně jinak, než jsem to četl já! Vždycky jsem chtěl, aby tahle knížka (ukazuje na svůj „putovní“ exemplář Nebe pod Berlínem) měla hodně punkový nádech, aby to byly písničky, aby to bylo takové album krátkých, rockových písniček.. Jestli se to povedlo, to nevím, ale je to asi nejhudebnější knížka ze všech.

Co podle tebe dává posluchačům audioknížka za rozdíl od knížky tištěné?
Tištěným slovem jsem tak nějak zavalený. Jednak sám píšu, teď právě dopisuji nový román, takže pořád koukám na nějaký text, vedle toho čtu, navíc jsem se teď zase nějak rozečetl… Mám vždycky fáze, kdy čtu víc a kdy míň… A v poslední době jsem začal hodně poslouchat audioknížky a vůbec načtenou literaturu, nejen zdramatizovanou, ale i načtenou. A to jak českou, tak německou, doháním si tím vzdělání, protože jsem spoustu slavných knížek nestihnul přečíst. Takže teď si je stáhnu do iPodu nebo vypálím na cédéčko nebo si je koupím a strčím si je v autě do CD přehrávače a poslouchám, když jedu někam na čtení nebo když jedu na těch dlouhých nekonečných německých dálnicích. Nebo poslouchám audioknížky i ve vlaku. Což se mi na tom právě líbí, že se to dá poslouchat i po městě. Vlastně teď poslouchám mluvené slovo určitě víc než hudbu, což dřív nebylo, a baví mě to.
Myslím si, že to má obrovskou budoucnost a obrovský potenciál a vidím to třeba v Německu, kde už prakticky každý známější autor, kterému vychází kniha, tak zároveň ten titul vychází načtený jako audioknížka. Že už to vychází paralelně, paralelní světy, které se vzájemně doplňují. Byl jsem hodně překvapený, že u románu Potichu jsem měl docela hodně reakcí na audioknížku, že se to dostalo i k jiným čtenářům, kteří mají rádi Richarda Krajča z kapely Kryštof nebo jako herce, takže si knížku možná koupili kvůli němu… Byl jsem tedy překvapený, jak dobře se audioknížka prodávala, i když s převahou se samozřejmě nejvíc prodávají klasické tištěné knížky, a asi to tak ještě nějakou dobu zůstane, ale dokonce se mi stalo, že jsou i lidé, kteří si koupili jak tu klasickou, tak audioknížku, a pak mi psali, jak obě verze porovnávali… (směje se) Tak jsem si říkal Jo, tak samozřejmě proč ne? Možná se to stane i s Nebe pod Berlínem, že si ji koupí někdo, kdo už ji četl a chce si ji ještě jednou poslechnout právě třeba ve vlaku do Berlína…

Máš nějakou oblíbenou knihu, kterou bys rád načetl…?
.… Kterou bych interpretoval?! (mírně překvapeně) Kterou bych přečetl? (přemýšlí) Tak kdyby to šlo, tak bych si možná ještě rád načetl Grandhotel. Protože k němu mám také silný vztah … Vlastně si uvědomuji, že sice nejsou autobiografické (knihy – pozn. red.), ale pro mě jsou všechny tři romány, které jsem napsal, a nakonec i ten čtvrtý, který píšu, v něčem osobní. Vždycky se tam něco promítne ze světa kolem, z mých příběhů, které jsem prožil, tomu se neubráním, ale znovu říkám, nejsou to autobiografické knihy. Dost často se ty nejautobiografičtější pasáže, které se takové zdají být, jsou naprosto vymyšlené. Mě by to ani nebavilo psát „deník“ svých prožitků a vztahů. To mi přijde hrozně málo. A vlastně taková literatura mi přijde... (přemýšlí) Jako jo, ať možná je, ale mě baví je vymýšlet příběhy, ale život mě inspiruje a někam mě to samozřejmě posouvá! Ale strašně mě baví, když píšu, vymýšlet celou tu strategii a vymýšlet si svět… Taková ta matematika příběhů a skládanka. Člověk si prostě vytvoří šachy…. To mě na tom baví. Ale to jsem úplně odbočil, tak dobrý, tak kdybych mohl, tak bych si načetl Grandhotel, protože mám rád ten příběh, mám rád Liberec a Fleischman je také můj oblíbený hrdina. Takže si dovedu představit, jak bych ho třeba načetl. Což je možná nejpomalejší z mých knih …. (zamyslí se). Nebe pod Berlínem je nejrychlejší a Grandhotel nejpomalejší.
Ale jinak co bych načetl? (přemýšlí) Chtěl bych, aby se to tady stalo jako v Německu, aby tu vycházely jako audioknížky české novinky. To bych si klidně kupoval! Protože se nedá všechno učíst. Zjistil jsem, že je skvělé to kombinovat, poslouchat a číst, že je to úplně jiné soustředění a prožívání, neunavuješ tolik oči… Takže bych měl radost i ze současné české literatury, kdyby vycházela víc na audioknížkách. A samozřejmě to asi souvisí s tím, aby to čtenáři kupovali, aby je skutečně objevili, audioknížky, tak, jako se stalo v Německu.


„HLAS JE JENOM NOSITELEM PŘÍBĚHU“

V jednom rozhovoru jsi řekl, týkalo se to otázky zfilmování právě tvé knihy Nebe pod Berlínem, že „není lehké tenhle upovídaný a nedramatický příběh převést do scénáře.“ Co tedy upovídaný příběh a kapacita lidského sluchu v případě audioknížky?
To si myslím je úplně něco jiného! Ta kniha skutečně nemá velký příběh, postavy se tam moc nevyvíjí a hlavní hrdina se hodně hledá a spíš na sebe nechá valit město a popisuje, co zažívá. Je vlastně na cestě odnikud a nikam. Má spoustu problémů tady v Praze a spoustu existenciálních problémů v Berlíně a nechává na sebe padat město. Ale na konci není o moc moudřejší než na začátku. Myslím, že film z toho asi nikdy nebude. Zkoušeli jsme napsat scénář, ale vůbec to nešlo, navíc jsme zjistili, že bychom tam skutečně museli napsat příběh. Ale než bych se v tom zpátky vrtal…. Ani na to už nemám chuť. Ale kdyby to chtěl někdo zkusit, ať si to zkusí, samozřejmě, ať se vydá s Petrem Bémem a jeho kytarou do berlínského podzemí. Ale mě baví jít dál a vyprávět další příběhy. Navíc pro mě je to už osm let stará věc a vím, že když jsem to načítal, tak jsem si na některých místech říkal: Mein Gott, ty jo, tohle bych nejradši škrtnul, ale to prostě nemůžu, musí to tam zůstat, když jsem to napsal….! Ale i když jsem tam některé věci velmi lehounce pozměnil, ne moc, to jde o slovíčka, která jsem vyměnil, tak je to zachycené tak, jak jsem to napsal… (bere knihu do ruky a listuje v ní) Někde mě to překvapilo a říkal jsem si: Ty jo, to není špatný! Ale někde jsem si říkal: Ty jo, hele, tak tohle teda …. A to jsem se opravdu i styděl…

Audioknížka tedy dává dostatek prostoru pro fantazii…
No určitě! Vždycky, když poslouchám audioknížku, tak mi vůbec nedělá problém přenést se do toho světa, stejně jako když čtu, a dostat se přes uši do příběhu a prožít si ho stejně, jako kdybych si ho přečetl, v tom nevidím vůbec žádný rozdíl. Protože ti nikdo nediktuje, jak to má vypadat. Hlas je jenom nositel příběhu a myslím, že kolikrát to může být jenom dobře, když to někdo načte dobře, kdo umí to „l“ a „s“ (potutelně se usmívá) a kdo má vycvičený hlas. Což já samozřejmě nemám.

Co ti psaní dává a bere?
Tak to je dobrá otázka… Nevím. Co mi dává a bere … (přemýšlí) Dává mi prostor, ve kterém si mohu hrát, takže je to takové trochu dětské, malinko, jsi ve svém světě, který ty vytváříš, ale to není svět žádné iluze. Myslím si, že ty knížky, jak už jsem říkal, jsou docela melancholické… Snad i vtipné trošku. Ale že mají i svá temná místa, i v Nebe pod Berlínem jich je spousta, myslím, že sebevraždy a duchové, kteří žijí v podzemí, jsou silné momenty. Takže si myslím, že to jsou místa, která se nějak dotýkají hranice existence….
A co mi to bere? Asi nic. Mně to spíš dává. A vlastně si teď nedovedu představit, že bych dělal něco jiného. A jsem strašně moc rád, že se tím uživím! To mě velmi těší. A vždycky mě těší, když mi někdo napíše, že si Nebe vzal s sebou na cestu nebo že si ji přečetl a někam vyrazil nebo že se poznal v nějaké postavě… Prostě když cítíš průnik s tím, co jsi napsal, a s realitou, že se někdo poznal v nějaké postavě a tak... Tak to mě vždycky těší, že jsem se asi dokázal dobře do něčeho vcítit…

Za čas, prostor a kameramanskou spolupráci kolegy Karla Černoška děkuje
Kateřina Komorádová


„TAHLE KNIHA JE ČÁSTEČNĚ I DENÍK“
Kromě pastilek proti bolení v krku nám společnost při natáčení dělal také „putovní“ exemplář knihy Nebe pod Berlínem, ze kterého Jaroslav Rudiš četl a stále čte na všech svých veřejných čteních. A těch několik stovek kilometrů a několik stovek minut, které má tato kniha už za sebou, je na ní opravdu vidět: viditelně dost používaný a místy potrhaný obal, gumově rozhýbaný hřbet a osahané stránky, kterých někde kousíček chybí úplně – „… to jak byly propocené od těch čtení…“.
Kniha, která je jak nositelem příběhu, tak příběhem samotným – nejenom svým osahaným obalem, ale také prostřednictvím vzkazů vlnících se po vnitřní straně jejích desek…

„Tak takhle vypadá knížka, se kterou jsem absolvoval desítky čtení… Už se pomalu rozpadá… (drží ji za desky a nechá volně „plandat“) Mám tady i vzkazy od čtenářů (listuje v knize), které jsem si nechal podepsat.. Třeba tady mi jeden napsal – je to částečně takový deník: Včera umřel Johny Cash. Wolfgang, třináctého devátý nula tři. Nebo třeba Miluju jízdní řády a vlaky. Katka. Nebo vlastně Katja, to je Němka. Jo, (přiblíží si knihu) tady je její email… (předčítá – nejspíš ne příliš dobře čitelný – email) Asi jsem jí nikdy nenapsal… No, to je jedno (listuje dál). Nebo třeba kresba (ukáže do kamery kresbu na zadní, zelené straně desek), to je od Srnky… No, takže … (listuje dál) Tady je třeba mapa, kde bydlel jeden můj kamarád v Berlíně, tak mi ji sem nakreslil.
A u kapitol, které jsem četl nejčastěji, což je třeba Jedině rocker… počkej... jak ono se to jmenuje (listuje a hledá onu kapitolu, po chvíli vítězně nalezenou) … jo, tady, Jedině rocker vytváří lásku, tak je na ní vidět, jak jsem to četl hodně, protože tady jsou (ukazuje do kamery) propocené stránky, jak jsem ji držel (pousměje se). Takže tohle je dost velký fetiš a doufám, že ji neztratím. Už jsem měl jednu, kterou jsem ztratil nebo někomu dal, nějaké holce po nějakých třiceti, čtyřiceti čteních... A o tuhle bych nerad přišel, protože jsem si texty na živo docela upravoval a přepisoval jsem i texty skupiny U-Bahn, o které tak nějak jde… Takže ta kniha je tady vlastně dopsaná, na živo. A vlastně i na tohle čtení audioknížky jsem použil některé věci, které jsem si vyzkoušel na živém čtení…. Takže audioknížka je stejná jako v tištěné podobě, ale je lehounce, lehounce upravená. Vychytal jsem si tam nějaké jazykové chyby, které tam byly, prostě jsem si s tím víc pohrál, s němčinou a s češtinou….“

Poznámka z natáčení:
Při natáčení rozhovoru s Jaroslavem Rudišem jste měli pocit, že jste na jeho autorském čtení – příběhy hladce plynuly a pomalu, trpělivě ale bez přestávky plnily prostor studia od podlahy až ke stropu. Až při přepisování rozhovoru jsem si všimla, že to celé byla jedna veliká široká a hluboká řeka, jejíž proud se ani nezdá, že by byl tak silný. Byl. A ten vás dokonale vtáhne a pohltí a vy se pak jen lehounce vznášíte a necháte se unášet dál a dál… Než zazní nemilosrdné „Už musím jít! Jedu ještě na schůzku s básníkem Igorem Malijevským….!“

Hledání

Benefiční audiokniha >

Benefiční audiokniha

Oblíbení interpreti >

Don Miguel Ruiz Vojtěch Dyk Lubor Šplíchal Saša Rašilov

Výběr z fotografií

Hra o trůny

Nejprodávanější titul >
Hra o trůny
George R. R. Martin
čte František Dočkal

Odkazy
Audioknihy.net >
iliteratura - O literatuře ve světě a doma >
Projekt Rosteme s knihou >
ZenaVAute.cz - internetový magazín pro ženy za volantem >
Svět literatury >
Dětská tisková agentura >
Literární.cz - Server s českou literaturou >
Vaše literatura - literatura pro všechny >
Knihkupectví Svět dětské fantazie >
Nakladatelství a knihkupectví PASEKA >
Aletheia >

Komunita
Facebook >
Twitter >
RSS >
Newsletter >
Klub >